Slavníkovci, mýtus či skutečnost

Ohýbání proutku

Písemných pramenů z dob 9. a 10. století je pomálu. O jejich historické vypovídací hodnotě je možné z větší části polemizovat. Buď se jedná o prameny, které se sice vývojem raně přemyslovského státu zabývají, ale byly napsány v době mnohem pozdější (např. Kosmova kronika). V případě druhém jde o legendy, které popisují život svatých (např. Kristiánova legenda). Ty pak mají jasný úkol. Vykreslit život těchto světců v barvách, které historickou hodnotu do jisté míry zkreslují. Dalším problémem dochovaných písemností je i fakt, že mnoho z pisatelů sice o Čechách píše, ale na našem území nikdy nebylo. Pak sice víme, v lepším případě i správně, že se něco stalo, ale místopis buď úplně chybí, nebo jsou události jednoduše přiřazeny do Prahy, protože ta byla jediným známým městem v Čechách.

Z těchto, jak jsme výše popsali, víceméně kusých informací, pak dávají historici dohromady své myšlenky a názory, které, jak sami uznáte je možné, byť většinou bez přímého úmyslu, přiohnout na tu či onu stranu. Jejich interpretace je pak zkreslená či dokonce přímo mylná. Další výzkumy, i ty mnohem novější, pak do této skládanky hypotéz a omylů, přikládají další zdánlivě vše potvrzující informace a závěry. A při tomto ohýbání proutků pak vzniká obraz, který je sice ve své podstatě úplný, ale z části či zcela nepravdivý. A takový je zřejmě i případ rodu, který náhle vystupuje ze stínu vládnoucího rodu Přemyslovců, tedy rodu Slavníkovců.

Český stát v 10. století

Do historie vstupuje tento rod poprvé v práci Františka Palackého, právě on dal rodu jméno podle prvního známého člena Slavníka. Neříká sice, že to byl rod konkurenční, který na českém území vytvořil protiváhu a dualitu k rodu vládnoucímu, ale samostatným rodem je označil. Pozdější historikové potom tuto hypotézu dále prohlubovali. Na základě svých určitě ne záměrně špatných domněnek, pak zkonstruovali rod významný, v některých případech dokonce mocnější než Přemyslovci. Tyto informace pak v české veřejnosti zapustily hluboké kořeny a jejich vyvracení je proto velmi složité.

Jak je možné, že takový panovník a státník jakým bezesporu Boleslav I. řečený Ukrutný byl, dovolil na svém území rozkvět konkurenčního rodu? Jak to, že do doby Slavníka se o rodě nikde nemluví. Ba právě naopak, proč rod označovaný některými historiky za mocnější a mocichtivý, tak jak je mnohdy vykreslován jeho představitel Soběslav, nepřevzal vládu. Proč vše nedopadlo právě naopak a nedošlo k vyvraždění Přemyslovců? Pravda tedy leží zřejmě jinde.

Vrátíme se doby prvních českých knížat. Bořivoj i jeho synové Spytihněv a Vratislav ovládali pravděpodobně jen širší okolí Prahy, přibližně v rozsahu dnešního Středočeského kraje. Teprve za vlády Václava jsou zaznamenány první snahy o rozšíření území dále od Prahy. Zmiňován je zličský kníže Radslav, který se Václavovi bez boje vzdal. Toto území leželo východně od přemyslovských Čech. Proč se Václav vydal právě tímto směrem? Čechami totiž procházela důležitá obchodní stezka zvaná Trstenická. Ta začínala v Cordobě, přes Francii a Německo, vstoupila do Čech a přes Kladsko, Slezsko, Krakovsko a Červené Hrady pokračovala dále do Kyjevské Rusi.

Hlavním obchodním artiklem na této stezce byly pohanští otroci, kteří směřovali z východu do arabských zemí. Na tomto obchodu s otroky také bohatli první Přemyslovci. Boleslav I. Ukrutný se právě do území obklopujících tuto stezku vydal rozšiřovat své panství. Jak dokládá historicky velmi cenná zpráva židovského obchodníka (možná také vyslance arabského šejka) Ibrahima Ibn Jakuba, který přes Čechy projel někdy v letech 965/966, rozkládala se Boleslavova říše od Krakova po Prahu a dotýkala se kopců Tater. Přejet ji trvalo tři týdny. Podél této stezky pak budoval Boleslav správní hradiště s posádkami. Právě takovými hradišti byla i Libice a Malín, sídla Slavníkovců.

Není sice pravděpodobné, že je založil právě Boleslav, protože archeologické výzkumy ukázaly osídlení mnohem starší. O jejich rozkvět a rozšíření se ale zasloužil zcela jistě. Do takových správních sídel byli dosazováni správci z Boleslavovy družiny případně příslušníci nevládnoucích větví Boleslavova rodu. Boleslav si díky bohatství z této stezky mohl dovolit vydržovat rozsáhlé vojsko. V dobách raného středověku bylo totiž zvykem, že panovník takové vojáky nejen platil, ale i živil, šatil a zbrojil. Rozhodujícím vojenským artiklem v té době byla jízda, která si v relativně malém počtu dokázala poradit i s mnohem početnějšími ozbrojenými sedláky.

Jak velké vojsko Boleslav měl, se dovídáme ze zprávy o bitvě na Lechu, kde po boku vojsk Oty I. Velikého bojovalo i 1000 Boleslavových jezdců. Zároveň také víme, že v té době svedl Boleslav vítěznou bitvu s Maďary kdesi na Moravě. Zcela samozřejmě pak nemohl nechat „bez dozoru“ ani svá dobytá území. Do zajímavé roviny se tak staví i události z roku 950, kdy se údajně Boleslav poddal Otovi. Někteří historikové se kloní k názoru, že to byl právě Ota, kdo nechtěl bojovat. Boleslavova armáda byla tedy bezesporu na tu dobu obrovská.

Původ rodu

Proč to všechno vyprávíme? Abychom podali dostatečně přesný obraz situace v české kotlině v době Slavníka. Mohl tento rod konkurovat Přemyslovcům? Jen velmi těžko. Musel by totiž disponovat armádou alespoň stejně početnou, jako měl Boleslav. Proto je toto tvrzení velmi vratké. Česká kotlina těžko mohla uživit dvě takto početné armády. Původ Slavníkovců musíme tedy hledat v okolí Boleslava. Buď byli Slavníkovci přední představitelé Boleslavovy družiny, ale mnohem pravděpodobněji se jednalo o nevládnoucí větev jeho rodu.

Někteří historikové hledají jejich původ již na počátku Přemyslovské dynastie. Ve fuldských análech ze 70-tých let 9. století se uvádí, že z Čech přijela dvě knížata Spytihněv a Witislav. Právě ve Witislavovi vidí Slavníkova dědečka. Jenže taková větev rodu by ve třetí generaci byla již velmi pravděpodobně tak nevýznamnou, že její příslušníci by se jen velmi těžko stali správci či místodržícími tak mimořádně důležité oblasti jakou Libické panství ve světle předchozího vyprávění bylo.

Slavník je tedy spíše příslušník Boleslavovi mnohem bližší větve. Pravděpodobně jeho neznámý bratr, nebo jak se také mnozí domnívají, syn jeho bratra. V tomto případě buď nějakého neznámého, nebo také syn svatého Václava. O příbuznosti mezi rody hovoří jak legendy, tak i Kosmas. To vše je ještě doplněno skutečností, že i Slavníkova žena Střezislava je někdy považována za Boleslavovu sestru. Také však je možné, že byla příbuznou Oty I. Pokud ano, tak spíše z nějaké vzdálenější větve, protože u saských panovníků jsou rodokmeny mnohem známější a Střezislava v nich nevystupuje. Moravská verze, tedy že by Slavníkovci byli pozůstatkem moravských panovníků z rodu Mojmírovců, je velice nepravděpodobná.

Tak jako tak byli zřejmě Slavníkovci s Přemyslovci blízcí příbuzní. To že razili vlastní mince je spíše obchodní záležitostí pro výhodnou polohu na Trstenické stezce, kterou Libice a Malín střežily. Vždyť jejich první mince byly dosti nedokonalou kopií denárů Boleslavových. Důležité tehdy bylo, aby mince byly ze správného kovu, velikosti a správné váhy. Zkomolené nápisy na nich jsou důsledkem negramotnosti výrobců razidel. To ale nevadilo ani obecně, vždyť negramotní byli většinou i všichni příslušníci vládnoucího rodu. Teprve pozdější Slavníkovské ražby se liší, důvody rozdílů se vysvětlují různě. Verze o Slavníkovské rozpínavosti je ale opět velmi nepravděpodobná.

Příslušníci rodu

Nejznámějším příslušníkem rodu je Slavníkův syn sv. Vojtěch. Nebyl to syn nejstarší, ale právě díky němu se o celé „záležitosti“ Slavníkovského rodu dovídáme. Kdyby nebyl druhým pražským biskupem a později nezemřel mučednickou smrtí ve spárech pohanských Prusů, znali bychom v lepším případě o Slavníkovcích jen data úmrtí, v tom horším snad jména. Právě v legendách o jeho životě se dovídáme více o jeho otci a matce, i když jsou to opět svědectví povrchní, mající za úkol vykreslit jeho rodiče jako bohabojné křesťany (což ve Slavníkově případě není úplně lehká záležitost).

Proč se stal Vojtěch roku 982 biskupem, má snadné vysvětlení. Biskupský úřad byl v 10. století spíš prodlouženou rukou panovníka a dosadit na tento stolec velmi vzdělaného příslušníka vlastního rodu je tedy dobrou volbou. Vojtěch totiž studoval v Magdeburku pod dohledem místního biskupa Adalberta a jeho jméno po nástupu do biskupského úřadu také přijal. Zároveň byl jistě nejvzdělanějším Čechem své doby.

Do křížku s panovníkem se dostal zřejmě pro své názory, díky kterým chtěl očistit místní věřící od těch největších hříchů. Byl jím zejména zmiňovaný obchod s otroky, mnohoženství a alkoholismus. Vojtěch z Prahy odchází, na čas se ještě vrací, ale před rokem 995, odchází přes polský knížecí dvůr do pohanského Pruska, kde byl roku 997 zavražděn. Za svatého byl prohlášen již roku 999 na žádost císaře Oty III.

Nerozlučným průvodcem Vojtěcha byl jeho zřejmě nevlastní bratr Radim, který byl i svědkem jeho smrti. Po propuštění ze zajetí odchází na polský dvůr Boleslava Chrabrého (syn dcery Boleslava I. Doubravy). O jeho působení zde nejsou žádné zprávy. Roku 999 je vysvěcen na biskupa a rok později se stává prvním arcibiskupem v polském Hnězdně. Datum jeho smrti je opět nejasné (rozmezí let 1006 – 1022).

Vraťme se ke Slavníkovi. „Zakladatel“ rodu byl blízkým příbuzným Boleslava I. Je možné, že byl synem sv. Václava, který je zmiňován jako Zbraslav a o jehož existenci mluví II. staroslověnská legenda. Ten pak mohl být dán na vychování ke dvoru Jindřicha Ptáčníka po jeho vpádu do Čech roku 929. Díky tomu by ušel vraždění po Boleslavově převzetí vlády roku 935 a mohl by se, jak jsme naznačili v naší úvodní historické odbočce, vrátit do Čech po uzavření míru mezi Boleslavem I. a Otou I. roku 950. Mohl být v Čechách již dřív, to je pouhý dohad. Díky svému dřívějšímu pobytu na saském dvoře mohl i zprostředkovat zmíněný mír. Jestli stál na jedné nebo druhé straně není podstatné.

Podstatné je, že Slavník Boleslavův příbuzný v tomto období získává Libický úděl jako místodržící či správce. Pravděpodobně i Doudleby jižně od Prahy. To by prohlubovalo hypotézu o otcovství sv. Václava (ten Doudlebský úděl držel v letech panování Vratislava), ale také to mohla být víceméně náhoda či odměna. To že tato území ovládal, potvrzuje Kosmas při povídání o Slavníkově panství. Slavník umírá roku 981, jeho smrt zaznamenal v nekrologu břevnovský klášter.

Po smrti Slavníka se ujímá „vlády“ jeho nejstarší syn Soběslav. Ten zřejmě začal razit mince, ale není doloženo žádným pramenem, že by se jakkoli chtěl chopit vlády. Není ale vyloučeno, že se knížecího stolce domáhal. Je také možné, že součástí míru uzavřeného r. 950, byla i dohoda o nástupnictví Slavníka či jeho syna Soběslava po Boleslavovi I.. To je ale jen čistá spekulace.

Libice l.p. 995

Proč byli Slavníkovci vládnoucímu rodu trnem v oku, a zmíněného roku 995 byla část rodu vyvražděna, je v rovině polopravd. To že důvodem byla Slavníkovská konkurence vůči vládnoucímu rodu, je snad téměř vyloučeno. Jak vypadal Český stát na konci 10. století? Boleslav II. postupně ztrácí vliv na otcem dobytých územích. Jeho zdraví je podlomeno údajnou mrtvicí. To že plně nevládl, je velmi pravděpodobné. Jeho synové, kteří o knížecí stolec svedli boj po jeho smrti, mohli v podobě blízkých příbuzných vidět další soupeře.

Důvody mohly být i čistě majetkové. Armáda potřebovala živit. Koneckonců to mohly být všechny uvedené důvody dohromady. Pravděpodobně k útoku na Slavníkovce dali povel právě Boleslavovi synové. Výprava to byla cílená, zřejmě k žádné větší bitvě nedošlo, spíš šlo o šarvátku mezi nájezdníky a ochránci čelních představitelů rodu. Libické hradiště ve své vrcholné podobě fungovalo minimálně ještě jedno století. Teprve pak jeho význam upadá.

Proč si k vyřizování účtů vybrali popisované 28. září den sv. Václava je jen příčinou k dalším spekulacím. Proč vyrazili proti nepříteli, když ti nejvýznamnější představitelé byly v době vpádu na vojenské výpravě, se jeví také jako podivné. Nechtěli být zřejmě opět označeny za „bratrovrahy“ jako Boleslav I. Snad to byla jen výstraha, aby se čelní představitelé již z výpravy nevraceli. Snad, snad.

Naposledy se o Soběslavovi dovídáme roku 1004, když zemřel při stahování vojsk Boleslava Chrabrého z Prahy. Právě na polský trůn se všichni zbylí Slavníkovci uchýlili. Snad právě na popud Soběslava se Boleslav Chrabrý vydal obsadit Čechy ve prospěch jakéhosi Vladivoje, snad svého bratra, snad neznámého Přemyslovce. Možná byl Vladivoj Soběslavovým synem a Slavníkovci se svého nároku na Český trůn přece jen na chvíli dočkali.

Asi nikdo již Slavníkovcům jejich název neodpáře. Jen pomalu se veřejnost přikloní k pravděpodobnější verzi jejich původu, než je obecně známo z hodin dějepisu. Slavníkovci mají ale pevné místo v naší historii. Jistě jí ovlivnili, možná víc než jen sv. Vojtěchem a svým „vyvražděním“. Možná další plánované archeologické výzkumy na jejich hradištích přinesou nové přesvědčivější důkazy o jejich původu i zániku.